ek

Ek za sebou zavřel dveře a zahleděl se do svých poznámek.
"Je to Leyland, anglická výroba," řekl. "Typ Atlantean, u nás vedený jako typ H35. Má pětasedmdesát míst k sezení. Zvláštní ale je..."
Dveře se rozletěly. Stál v nich Gunvald Larsson a nedůvěřivě zíral na zmatek ve své kanceláři. Jeho světlý plášť, kalhoty i vlasy byly mokré a boty plné bláta:
"Tady to vypadá," řekl nespokojeně.
"Co je na tom autobuse zvláštního?" zeptal se Melander.
"Tenhle typ totiž na lince 47 normálně nejezdí."
"Nejezdí?"
"Normálně tam jezdí německé autobusy značky Büssing. Taky dvoupatrové. Tenhle tam jel výjimečně."
"Báječná stopa," prohodil Gunvald Larsson. "Spáchal to šílenec, který vraždí zásadně v anglických autobusech, tak jsi to myslel?"
Ek se na něho podíval s rezignovaným klidem.
Gunvald Larsson rozhodil rukama a zeptal se:
"Co je to vůbec za chamraď, co tu pobíhá po chodbách?"
"Novináři," odpověděl Ek. "Někdo by s nimi měl promluvit. "
"Já to tedy nebudu," okamžitě se ozval Kollberg.
"Copak Hammar nebo vrchní šéf nebo ministr spravedlnosti nebo nějaký jiný hlavoun nevydá komuniké?" zeptal se Gunvald Larsson.
"Asi to ještě nesesmolili," řekl Martin Beck. "Ek má pravdu.

Beck

"Jo, komisař Beck. Kdo? Není tady. Mám mu říct, aby zavolal? Ne, dobře."
Položil sluchátko a zvedl druhé. Dveře se pootevřely, objevil se v nich bělovlasý muž kolem padesátky a ohleduplně a váhavě zůstal stát na prahu.
"Copak sis přál, Eku?" zeptal se Martin Beck, zatímco zvedal sluchátko.
"Jdu kvůli tomu autobusu," řek bělovlasý muž. "Kdy přijdu domů?
To na mou duši nevím."
To řekl Martin Beck do telefonu.
"Kruci," ulevil si Kollberg, kterému se lepicí páska lepila na silné prsty.
"Jen klid," řekl Melander.
Martin Beck se znovu otočil k muži ve dveřích. "Co jsi přinesl o tom autobuse?"

Hromadná vražda.ve Stockholmu.

Hromadná vražda v autobuse ve Stockholmu.
To už věděli všichni, nebo si alespoň mysleli, že to vědí. O moc víc ovšem nevěděli ani v hlavní policejní budově na Kungsholmské ulici. Nikdo dokonce ani pořádně nevěděl, kdo vlastně vyšetřování vede. Zmatek se zdál úplný. Telefony nepřetržitě zvonily, lidé přicházeli a odcházeli, podlahy byly plné bláta a ti, co to bláto nanosili, vypadali rozčileně a byli promočení deštěm i potem.
"Kdo má na starosti seznam jmen?" zeptal se Martin Beck.
"Asi Rönn."
To řekl Kollberg. Ani se neotočil. Právě připevňoval lepicí páskou na zeď plán. Byl to tři metry dlouhý a přes půl metru široký nákres a neustále mu utíkal pod rukama.
"Pomozte mi s tím někdo," řekl.
"Už jdu," ozval se pokojně Melander, odložil dýmku a vstal.
Fredrik Melander byl hubený dlouhán vážného vzezření a metodické povahy. Bylo mu osmačtyřicet a sloužil jako kriminální asistent v oddělení pro vyšetřování násilných činů. Kdysi s ním Kollberg několik let spolupracoval. Jak dlouho, to už si nepamatoval. Zato Melander si to pamatoval. Byl známý tím, že si pamatuje všechno.
Zazvonily dva telefony najednou.

Déšť

neustal ani do rána, a přestože podle kalendáře vycházelo slunce v osm dvacet, trvalo téměř do devíti, než vrstvou mraků proniklo trochu mlhavého, šerého světla.
Na Severonádražní ulici stál červený dvoupatrový autobus na chodníku přesně tak, jak se tam před deseti hodinami zastavil.
Jinak tu bylo všechno jako proměněné. V uzavřeném prostoru se hemžilo asi padesát mužů a kolem dokola se množil shluk zvědavců.
Někteří tam stáli už od půlnoci, přestože neviděli nic jiného než policisty, muže s nosítky. a hučící pohotovostní auta všeho druhu. Byla to noc vyjících sirén a souvislého proudu vozidel, která se s velkým hlukem a zdánlivě v naprostém zmatku řítila po mokrých ulicích sem a tam.
Nikdo nic určitého nevěděl, ale od ucha k uchu šla zpráva, která se šířila v soustředných vlnách zástupem přihlížejících, pak okolními domy, pak celým hlavním městem, až dostala určitější tvar a rozběhla se po celé zemi.
V tuto chvíli už pronikla i za hranice.

Poblíž okna

vedle schodů do druhého patra seděl Äke Stenström, kriminální asistent z komise pro vyšetřování vražd a jeden z nejmladších Beckových spolupracovníků.
ŻSeděl® vlastně není ten pravý výraz. Stenström, jehož tmavomodrý plášť byl nasáklý krví, napůl seděl, napůl ležel opřen pravým ramenem o záda mladé ženy, která seděla na vedlejším sedadle v předklonu, jako by se zlomila v pase.
Byl mrtev. Tak jako mladá žena a těch ostatních šest lidí.
V pravé ruce držel služební pistoli.

Martin Beck na něho zůstal civět.

"Ahoj," řekl Kollberg. "Už jsem si říkal, kde asi vězíš. Zrovna jsem jim chtěl říct, aby ti zavolali znova."
Zastavil se před Martinem Beckem a zkoumavě se na něho zadíval.
Pak se sebezapřením vrhl rychlý pohled do autobusu a pokračoval:
"Potřeboval by ses napít kávy. Donesu ti."
Martin Beck zavrtěl hlavou.
"Ale jo," řekl Kollberg.
A šel.
Martin Beck za ním civěl, pak šel k předním dveřím a podíval se dovnitř. Hammar šel těžkým krokem za ním: Řidič seděl zkroucen mezi sedadlem a volantem.
Zřejmě dostal zásah do hlavy. Martin Beck se díval na to, co zbylo z jeho obličeje, a s překvapením si uvědomil, že se mu neobrací žaludek. Otočil hlavu a podíval se na Hammara, který bez výrazu v obličeji civěl do deště.
"Dovedeš to pochopit, co tu měl co pohledávat?" zeptal se Hammar bezvýrazným hlasem. "Zrovna v tomhle autobuse?"
A vtom Martin Beck pochopil, koho ten z ústředny, který ho sem přivolal, měl na mysli.

Ve světle proudícím otevřenými prostředními dveřmi dvoupatrového autobusu stál Hammar, který byl kdysi řadu let jeho nadřízeným, než se stal intendantem. Mluvil s někým, kdo byl zřejmě uvnitř.
Otočil se k Beckovi.
"Tady jsi, už jsem myslel, že ti zapomněli zavolat."
Martin Beck neodpověděl, postoupil ke dveřím a podíval se dovnitř.
Cítil, jak se mu stahují břišní svaly. Vypadalo to hůř, než očekával.
Ve studeném, jasném světle vynikal každý detail nesmírně ostře.
Zdálo se mu, že autobus je plný zakrvavených, zkroucených těl bez známky života.
Nejraději by se byl otočil na podpatku a odešel, aby se na to nemusel dívat, ale výraz v jeho obličeji z toho nevyjadřoval nic.
Přinutil se systematicky zaznamenávat každou jednotlivost. Lidé z kriminálně technické laboratoře pracovali tiše a metodicky.
Jeden z nich se podíval na Martina Becka a zakroutil hlavou.
Martin Beck se zadíval na jednoho mrtvého za druhým. Nepoznával z nich ani jednoho. Alespoň ne v tomto stavu.
"Není nahoře?" zeptal se najednou. "Nebyl...?"
Otočil se k Hammarovi a rázem zmlkl.
Ze tmy za Hammarovými zády přicházel Kollberg: Byl bez klobouku a vlasy se mu lepily na čelo.

Martin Beck

vrhl pohled vzhůru k průčelím ponurých činžáků na protější straně ulice. V několika osvětlených obdélnících se tam rýsovaly siluety. K okenním tabulím, po nichž se řinula voda, se zevnitř tiskly bílé skvrny obličejů. Z domu naproti místu neštěstí vyšla žena v holínkách a v plášti do deště, pod nímž jí vyčuhovala noční košile. Došla do poloviny ulice, než ji zastavil strážník, vzal ji za loket a vedl ji zpátky k domu. Strážník vykračoval dlouhými kroky a žena vedle něho poskakovala, až se jí mokrá noční košile omotávala kolem nohou.
Martin Beck neviděl na dveře autobusu, ale uvnitř viděl pohybující se postavy, zřejmě techniků z kriminální laboratoře, kteří už byli v plné práci. Neviděl tu nikde žádného z kolegů z komise pro vyšetřování vražd ani ze stockholmských policistů z oddělení pro vyšetřování násilí, ale předpokládal, že jsou asi vzadu za autobusem.
Mimoděk zpomalil krok. Pomyslel na to, co asi za chvilku uvidí, zaťal v kapsách kabátu obě ruce a velikým obloukem obešel autobus kriminální laboratoře.

Mužík

se stáhl a Martin Beck přelezl přes provaz kolem uzavřeného prostoru. Všiml si, že napnuli provaz také o kus dál směrem k Torově náměstí. Uzavřený prostor byl plný černobílých aut a mužů v lesklých pláštích do deště, kteří vypadali jeden jako druhý.
Půda kolem červeného dvoupatrového autobusu byla rozmoklá, až bláto čvachtalo.
Vnitřní osvětlení i světlomety autobusu svítily, ale kužele světla v hustém dešti nepronikaly daleko. Těsně vedle zádě dvoupatrového autobusu stál pohotovostní autobus Státní kriminálně technické laboratoře. Auto soudního lékaře už bylo taky na místě. Za protrženou drátěnou ohradou několik mužů montovalo reflektory. Bylo zřejmé, že tu došlo k něčemu zcela neobvyklému.

Navzdory dešti

a pozdní hodině se kolem uzavřeného místa u harlberské třídy shromáždilo dost lidí. Když Martin Beck vystupoval z auta, zvědavě si ho prohlíželi. Mladý strážník v černém plášti do deště udělal prudký pohyb, aby ho zadržel, ale jiný ho chytl za ruku a Beckovi zasalutoval.
Drobný mužík ve světlém trenčkotu a v čepici se štítkem se Martinu Beckovi postavil do cesty a řekl.:
"Je to smutná záležitost, pane komisaři. Právě jsem se doslechl, že jeden z vašich spolupracovníků..."
Martin Beck se do něho zavrtal takovým pohledem, že zmlkl.
Znal mužíka v čepici se štítkem velmi dobře a nechoval k němu žádné sympatie. Byl to novinář na volné noze a říkal si kriminální reportér. Jeho specialitou byly reportáže o vraždách, do kterých cpal spoustu senzačních, nechutných a nejčastěji zkreslených detailů, a tiskly mu je jenom ty nejhorší plátky.

To se šel jenom

"před spaním projít. Zrovna jsem přišel domů, takže ještě není venku dlouho. Jen si nedělej starosti."
"Mám mu říct, aby ti zavolal, až se vrátí?" To už znělo klidněji.
"To nemusíš, o nic důležitého nejde. Ahoj a dobrou noc."
Položil sluchátko a najednou ucítil, že se třese zimou. Znovu zvedl sluchátko, chvíli je držel v ruce a uvažoval, komu zavolat, aby zjistil něco určitějšího. Nakonec se rozhodl, že si tam raději rovnou zajede, a to co nejrychleji. Vytočil přímé číslo nejbližšího stanoviště taxíků a kupodivu se hned dovolal.
Martin Beck byl u policie třiadvacet let. Za tu dobu přišlo ve službě o život několik jeho kolegů. Zdrtilo ho to pokaždé stejně a v skrytu si byl přirozeně vědom toho, že práce u policie je čím dál riskantnější a že se to příště může stát jemu. Kollberg pro něho navíc nebyl jenom kolega. Byli na sobě v práci čím dál závislejší. Výborně se doplňovali a za ta léta se naučili vzájemně sledovat své myšlenky a pocity téměř beze slov. Když se Kollberg před půldruhým rokem oženil a odstěhoval se na Skármarbrink, byli si dokonce i zeměpisně blíž a začali se hodně stýkat i ve volném čase.
Nedávno Kollberg v okamžiku deprese, což u něho bylo vzácností, řekl:
"Nebýt tebe, tak jsem se na tohle povolání už dávno vykašlal. "
Martin Beck si na to vzpomněl, když si oblékal promočený kabát a běžel po schodech dolů k čekajícímu taxíku.

Jeden z mrtvých je...

" zdá se, že to je jeden z vašich."
Martin Beck sevřel sluchátko pevněji.
"A kdo?"
"To nevím. Nikoho nejmenovali."
Martin Beck hodil sluchátko do vidlice a opřel se čelem o zeď.
To musí být Lennart! To je určitě on. Proč ksakru do toho deště lez! Co v tom autobuse pohledával! Ne, to nemůže být Kollberg.
To bude nějaký omyl.
Zvedl telefon a vytočil Kollbergovo číslo. Jedno zvonění. Druhé.
Třetí. Čtvrté. Páté.
"Kollbergová. "
Byl to Gunin rozespalý hlas. Martin Beck se přemohl, aby působil klidně a přirozeně.
"Ahoj. Můžeš mi dát Lennarta?"
Zdálo se mu, že slyší, jak si sedá na posteli, a pak čekal celou věčnost, než odpověděla:
"V posteli není. Myslela jsem, že jste spolu. Totiž že jsi u nás."
"Odešel zároveň se mnou, šel se projít. Určitě, není doma?"
"Třeba je v kuchyni. Počkej moment, já se podívám." Trvalo to další věčnost, než se vrátila k telefonu. "Ne, není doma."
Tentokrát byl v jejím hlase neklid.
"Nevíš, kde by moh být? V tomhle počasí?"

Telefon byl v hale. Před půl rokem si objednal instalaci přípojky do obývacího pokoje, ale zřejmě si na ni ještě další půlrok počká. Rychlými, dlouhými kroky přešel pokoj, a ještě než doznělo druhé zazvonění, zvedl sluchátko. "Beck."
"Komisař Beck?"
Ten hlas nepoznával. "Ano, u telefonu."
"Tady styčná ústředna. Na Severonádražní ulici v autobuse linky
47 těsně před konečnou stanicí našli několik zastřelených osob.
Máte tam hned jet."
Martina Becka nejdřív napadlo, že je to hloupý vtip, jímž se ho někdo pokouší vyhnat do deště.
"Od koho je ta zpráva?" zeptal se.
"Od Hanssona z pětky. Intendant Hammar už je informován."
"Kolik je tam mrtvých?"
"To ještě není jasné. Nejmíň šest."
"Zadrželi někoho?"
"Pokud vím, tak ne."
Martin Beck si řekl, že se cestou zastaví pro Lennarta Kollberga.
Jen jestli se mu podaří sehnat taxíka. Do telefonu řekl:
"Dobrá, hned tam jedu."
"Ještě jednu věc, pane komisaři."
"Ano?"

Potlačil nával kašle,

svlékl si promočené kalhoty a položil je přes židli k ústřednímu topení. Když seděl na okraji gauče a stahoval si ponožky, napadlo ho, jestli Kollbergovy noční procházky nejsou taky projevem ochlazení a nudy v manželství.
To by ovšem bylo poněkud brzy. Kollberg se oženil teprve před půldruhým rokem.
Zahnal tu myšlenku rychleji, než si stačil stáhnout ponožku.
Lennartovi a Gun to klape, o tom není pochyb. A co je mu vlastně do toho?
Vstal, nahý šel k polici na knihy a dlouho se rozhodoval. Nakonec si vzal knihu od anglického diplomata sira Eugena Millingtona-Draka o hraběti Speeovi a bitvě u La Platy. Koupil si ji v antikvariátě asi před rokem, ale ještě ji nečetl. Lehl si na gauč, provinile zakašlal, rozevřel knihu a zjistil, že nemá cigarety. Jednou z výhod gauče bylo, že mu teď nic nebránilo, aby si před spaním zakouřil. Znova vstal, v kapse svrchníku našel zavlhlý a pomačkaný balíček floridek, rozložil cigarety na nočním stolku, aby vyschly, a zapálil si tu, která vypadala nejzachovaleji. Když zazvonil telefon, držel cigaretu mezi zuby a právě zvedal jednu nohu na gauč.

Martin Beck

šel do obývacího pokoje, naslouchal u dveří k manželčině ložnici a uslyšel její tiché pochrupování. Opatrně roztáhl gauč, rozsvítil nástěnnou lampu a stáhl roletu. Koupil gauč nedávno a vystěhoval se ze společné ložnice pod záminkou, že takhle nebude ženu budit, když přijde pozdě v noci domů.
Namítla, že přece pracuje někdy až do rána a pak spí ve dne, takže bude v obývacím pokoji překážet. Slíbil, že v takových případech bude překážet v ložnici, kde to ve dne nebude tak vadit. Spal v obývacím pokoji už měsíc a klapalo to.
Jeho žena se jmenovala Inga.
V posledních letech se navzájem odcizili a pociťoval určitou úlevu, že nemají společnou ložnici. Někdy se kvůli tomu trápil, ale po osmnáctiletém manželství se už na tom zřejmě nedá nic změnit. Časem přestal dumat, čí vinou k tomu vlastně došlo.

Záporně o ní budou psát všichni. Byl ve sboru dost dlouho, aby s ním pociťoval solidaritu, třebaže v duchu uznával, jak je ta kritika často oprávněná, i když jí chybí schopnost diferenciace a porozumění. Vzpomněl si, co před několika týdny jednou večer řekla Ingrid. Mnozí z jejích kamarádů chodili na schůze a účastnili se demonstrací, a většina z nich měla k policii vyslovený odpor. Ingrid tehdy řekla, že dřív, když ještě byla malá, se před dětmi chlubila tátou u policie a byla na něho hrdá.
Teď se tím před kamarády tají. Ne že by se za něho styděla. Ale doráželi by na ni a očekávali by, že bude v diskusích dělat policii advokáta. Bylo to hloupé, ale bylo to tak.

Martin Beck

si sedl na okraj postele. "A není snad?"
"Mně se zdál úplně normální. Ale šel si bez odmlouvání lehnout.
Asi se mu nechce zítra do školy."
"Zato ty jsi nějaká pilná. Co to máš?"
"Fráninu. Máme zítra kompozici. Vyzkoušej mě! "
"To by ti asi k ničemu nebylo. Fránina není moje silná stránka.
Radši spi."
Vstal a děvče se poslušně přikrylo. Urovnal jí pokrývku, a než za sebou zavřel dveře, zaslechl ji šeptnout: "Zítra mi drž palec."
"Dobrou noc."
Potmě šel do kuchyně a chvilku zůstal stát u okna. Déšť se o něco zmírnil, ale třeba se mu to jenom zdá, kuchyňské okno je v závětří. Přemýšlel, jak asi proběhla demonstrace před americkým velvyslanectvím; některé noviny budou zítra psát, že je policie neschopná, jiné zase, že postupovala brutálně a provokativně.

Ležela

v posteli a učila se. Na nočním stolku se točil gramofon. žádná pop-music, něco klasického, asi Beethoven.
"Ahoj," řekl. "Ty ještě nespíš?"
Hned nato zmlkl, zaskočen nesmyslností otázky, a na okamžik pomyslel na všechny nesmyslnosti, co se jich mezi těmito čtyřmi stěnami za posledních deset let napovídalo. Ingrid odložila knihu a vypnula gramofon. "Ahoj, táto. Co jsi říkal?"
Zavrtěl hlavou.
"Pro krindapána, ty máš úplně promočené boty! To venku tak leje?"
"Jako z konve. Máma a Rolf spí?"
"Asi ano. Máma hnala Rolfa do postele hned po večeři, říkala, že je nachlazený."

Martin Beck

se zastavil u prahu svého bytu v Bagarmossenu. Stáhl si svrchník a vytřepal z něj i z klobouku vodu, pak jej pověsil a zavřel dveře.
V předsíni byla tma, on však nerozsvítil. Ve štěrbinách pod dveřmi do dceřina pokoje prosvítalo světlo a bylo odtamtud slyšet rádio nebo gramofon. Zaklepal a vešel.
Jeho dcera se jmenovala Ingrid a bylo jí šestnáct. V poslední době začala rychle dospívat a Martin Beck zjišťoval, že se s ní dá pomalu mluvit jako s dospělou. Bylo to vyrovnané, rozumné a docela inteligentní děvče, rád si s ní popovídal. Chodila do poslední třídy základní školy, učila se dobře, ale zase ne tak• aby patřila k těm, jimž se v jeho mládí říkalo šprtouni.

Gunvald Larsson

měřil sto devadesát dva centimetry a vážil devadesát dva kilogramy. Byl ramenatý jako profesionální boxer těžké váhy a měl obrovské chlupaté ruce. Jeho dozadu sčesané světlé vlasy za tu chvilku v dešti provlhly.
Šum deště prořízlo vytí několika sirén. Zdálo se, že se blíží ze všech stran. Gunvald Larsson se na okamžik zaposlouchal a pak řekl:
"Tady to patří k Solně?"
"Zrovna tu vede hranice," řekl obezřele Kvant. Gunvald Larsson si je změřil, nejdřív Kristianssona, pak Kvanta, jasnýma modrýma očima, které nevyjadřovaly vůbec nic. Pak šel dlouhými kroky k autobusu.
"Vypadá to tam... jako na jatkách," vymáčkl ze sebe Kristiansson.
Gunvald Larsson se autobusu ani nedotkl. Předními dveřmi strčil dovnitř hlavu a rozhlédl se.
"Jo," řekl klidně. "To je fakt."

Je...

"je tam hromada mrtvejch," řekl jeden z nich.
"Jo," přidal se druhý. "Fakt. A spousta nábojnic."
"A jeden tam vypadá, že by ještě moh bejt naživu."
"Jeden z nich je policista."
"Policista?"
"Jo. Od kriminálky."
"Já ho znám. Je z Västbergy. Z komise pro vyšetřování vražd."
"Ale nevíme, jak se jmenuje. Má modrej svrchník. A je mrtvej."
Oba strážníci mluvili nejistě, tiše a jeden přes druhého. Nebyli to žádní za groškudlové, ale vedle Gunvalda Larssona nepůsobili příliš imponujícím dojmem.

Zabrzdil,

vyhrnul si límec a vylezl do deště. Uviděl červený dvoupatrový autobus stojící napříč chodníku s předkem zabořeným do vysoké drátěné ohrady, kterou částečně prorazil. Uviděl také černý plymouth s bílými blatníky a s velkým bílým nápisem POLICIE na dveřích. Měl zapnutá poplašná světla a v kuželu z hledáčku uviděl dva strážníky v uniformě s pistolemi v rukou. Oba byli nepřirozeně bledí. Jeden z nich měl pozvracený kabát a promočeným kapesníkem si jej rozpačitě utíral.
"O co jde?" zeptal se Gunvald Larsson.